Blovice - Zjednodušená verze stránek
Nastavení velikosti písma
+

- blovický rodák, autor československé státní vlajky
(1875 – 1950)

Jaroslav KursaO Jaroslavu Kursovi je zmínka v práci Josefa Petráně Český znak:
 „Pracovník Archivu ministerstva vnitra v Praze Jaroslav Kursa, který pak byl ustanoven expertem ve věci užívání a úprav státního znaku, vybral z historických pramenů znaky území vtělených do Československé republiky v jejich dějinném vývoji. Z nich připravil celou řadu návrhů na tři státní znaky:malý, střední a velký (snad podle trojice státních znaků zaniklé monarchie) a na pečeť republiky. Na základě předloh vybral pak výtvarník František Kysela renesančního českého lva a zdařile jej stylizoval v novém státním znaku“. Ostatní literatura, až na malé výjimky, o J.Kursovi mlčí. Kursův stručný životopis bylo možno alespoň v nejdůležitějších bodech sestavit jak na podkladě jeho pozůstalosti, tak na podkladě jeho personálií. Jaroslav Kursa se narodil 12.10.1875 v Blovicích u Plzně. Gymnázium studoval v Praze, ale maturitní zkoušku složil 26.6.1894 na českém státním gymnáziu v Plzni. Poté se v letech 1894 – 1898 věnoval studiu moderní filologie a historie a zvláště pomocných věd historických na filozofické fakultě české univerzity v Praze.
Plaketa Jaroslava Kursy                Jak vysvítá z popisu jeho služební dráhy, působil v letech 1898 – 1900 jako suplující učitel na českých vyšších školách reálných V Českých Budějovicích. Ve školním roce 1900/1901 se stal suplujícím učitelem na české reálce v Praze III (dnes Malá Strana) a v letech 1902 – 1904 byl suplujícím učitelem na dvou třídní obchodní škole Nového obchodního gremia v Praze.
Po této pedagogické dráze nastala v Kursově zaměstnání přestávka do 1.2.1909, kdy se stal kancelářským pomocníkem místodržitelství v Praze. Zde jeho úřadní kariéra nabyla perspektivy po služební i odborné stránce. Od 30.8.1913 do 25.2.1919 byl kancelářským oficiantem a do 26.2.1919 jmenován kancelářským oficiálem v Archivu ministerstva vnitra. Co se týče jeho odborných znalostí, podávají o nich svědectví kvalifikační popisy z let 1919 – 1925, v nichž je uvedeno:“V heraldice a sfragistice je specialistou, znalost němčiny dobrá, umí též francouzsky, italsky, anglicky pro vědeckou potřebu. Výsledek upotřebení – velmi dobrý.“
V letech 1919 – 1920 působil Kursa jako jeden z účastníků znakové komise, ve které vyvrcholila jeho odborná činnost.
V dalším období připadl Kursovi rovněž významný úkol.
Podílel se na provádění archivní rozluky s Vídní a ve svém životopisu k tomu uvedl, „že provedl rozluku spisů českých od rakouských v rakouském ministerstvu vnitra, zejména spisů české dvorské kanceláře a archivu šlechtického a převezl do Prahy“. Tato práce si vyžádala více než čtyřleté doby.
Po vykonání této zodpovědné a náročné práce, která měla značný význam pro československé archivnictví, byl Kursa jmenován 12.6.1926 státním archivářem VIII.hodnostní třídy. V této době působil v Brně, kde provedl skartaci účetních a jiných spisů v tamním zanedbaném místodržitelském archivu a uspořádal starší registraturu pro zemskou politickou správu v Brně.
 Dále provedl skartaci brněnského policejního ředitelství a skartaci a spořádání registratur u několika okresních soudů v Čechách a na Moravě.
 
Za svého brněnského působení byl Kursa 17.12.1929 jmenován ministerským komisařem a 1.1.1931 vrchním ministerským komisařem. To byl vrchol jeho úřední kariéry, ze které se však dlouho netěšil. Jeho neustále se zhoršující zdravotní stav jej donutil k žádosti o předčasné penzionování. Proto byl 16.6.1931 dán ze zdravotních důvodů na trvalý odpočinek a zproštěn služby v Archivu ministerstva vnitra.
 
Po roce 1945 se zřejmě jeho zdravotní stav zlepšil, neboť ve svém životopisu napsal, že v době „po druhém převratu“ pracoval jako archivář a knihovník Ústřední matice školské. A když tato byla po Únoru 1948 rozpuštěna, pracoval dále v likvidačním sboru národních jednot a matic až do 8.3.1949, kdy se jeho pracovní úkol skončil.
 
V létě 1948 byl pověřen tříděním a pořádáním knižních konfiskátů v Chebu a Rumburku a vybíráním knih pro sestavováním knihovny plánovaného ústavu pro pohraničí. Tato velmi namáhavá práce si vyžádala prohlédnutí více než 100.000 svazků. Tato práce byla v Kursově životě poslední, neboť 12.6.1950 ve věku 75 let ve Vinohradské nemocnici zemřel.
 
Na konci svého životopisu Kursa uvedl, že: „byl autorem státní vlajky našeho státu, jakož i přijatých návrhů na všechny státní znaky a vlajku páně presidentovu“.

Vzhledem k tomu, že tato práce byla bezesporu jeho nejpodstatnějším odborným přínosem a svým významem přesáhla rámec archivnictví, zaslouží si podrobnější rozvedení.
 
Se vznikem samostatné Československé republiky vyvstala nutnost vytvořit státní znak a vlajku jako symboly státní reprezentace. Za tímto účelem byla vytvořena 31.12.1918 při prezidiu ministerské rady tzv.znaková anketa, jejím členem od 2.1.1919 „jako odborník a kreslič v heraldice na slovo vzatý“ byl jmenován i J.Kursa. Členy tohoto kolegia byli významní historikové: univ.prof.dr.Gustav Friedrich, profesor pomocných věd na pražské české univerzitě, dr. Jan Bedřich Novák, ředitel Archivu země České, dr.Ladislav Klicman, ředitel Archivu ministerstva vnitra (bývalého místodržitelského), dr.Václav Vojtíšek, později ředitel městského archivu v Praze. Toto vědecké jádro komise se neměnilo. Členstvo doplňovali státní úředníci (dr.Vratislav Kalousek, dr.Jiří Hoetzel, někteří poslanci a zástupci jednotlivých ministerstev) a zástupci uměleckých kruhů (akademický sochař a medailér Josef Šejnost, prof.František Kysela, prof.Vratislav Hugo Brunner a dr.Václav Vilém Štech), jejichž účast nebyla pravidelná. Zde Kursa v součinnosti s ostatními odborníky, vypracoval návrhy státní a presidentské vlajky, heraldické návrhy státních znaků a státní pečeti.
Pro přiblížení atmosféry doby, odborných a charakterových vlastností J.Kursy i těžkých sociálních podmínek, za kterých kulminovala jeho odborná činnost, bude vhodné ocitovat dopis ředitele Archivu ministerstva vnitra, dr.Ladislava Klicmana:
 
Panu ministru vnitra
Pan Jaroslav Kursa působí již po 10 let v bývalém místodržitelském, nyní Archivu ministerstva vnitra. Po celou tu dobu stýkal se s ním podepsaný denně a poznal jej jako člověka povahy vzorné a velkých vědomostí. Kursa byl původně tzv.moderní filolog (francouzština, němčina), ale vedle toho pěstoval záhy tzv.pomocné vědy historické, kterých je pro službu archivní v prvé řadě potřeba. Praktická služba v našem archivu stala se pro něho velice užitečnou školou a Kursa právě svou prací vyšinul se na osvědčenou autoritu ve čtení nejzavilejších konceptů XVI. A XVII.století – koncepty Griespekovské a Slavatovské a z kanceláře místodržitelské té doby jsou velice těžko čitelné a Kursa je u nás nejlepším jejich luštitelem. Zvláštní píli věnoval Kursa studiu heraldiky (nauky o znacích). Jsa výborným kreslířem a zároveň i znalcem teorie, předstihl samotného svého času proslulého V.Krále z Dobré Vody, jehož nástupcem v ilustrování Sedláčkových Hradů a zámků se stal. Když byla v ministerském předsednictvu zřízena anketa pro ustanovení znaků republiky Československé, byl k doporučení profesora pomocných věd historických na české univerzitě dr.Gustava Friedricha navržen a od ministerského presidia také jmenován odborným znalcem této ankety.
 
Vyhotovil již návrh malého znaku, který byl schválen, podal ukázku velkého znaku, který ovšem bude definitivně stanoven až po uzavření míru a upravil 6 návrhů tzv.středního znaku, který má býti utvořen namísto dekorativního seskupení znaků Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, pod nímž bojovaly naše legie a který proslavily po celém světě. Tímto středním znakem má být zpečetěna také smlouva mírová, a tu sestavil Kursa dva návrhy pečetí republiky Československé, které jsou pravými kabinetními kousky heraldického tvoření. Při tom konal Kursa nejen výtvarnou práci:on musel také historický vývoj dotyčných znaků probádati a vykonal to tak dobře, že podepsaný, když obdržel od ministerstva vnitra výnosem ze dne 17.ledna 1919 č.17-1918 nařízení, aby podal stručný historický přehled o vzniku a vývinu znaků jednotlivých zemí naší republiky, případně i návrh na uspořádání znaku nového , shledal, že nemůže lépe vyhověti intencím ministerstva vnitra, nežli, když mu dobré zdání, které Kursa v téže věci vypracoval pro výše zmíněnou anketu.

Kursa považoval tuto práci za čestný úkol svého života. Vypravoval mi, že si vždycky přál, aby mohl pro svou vlast něco vykonati, co by ho přečkalo. A štěstí jeho neznalo konce, když byl odborným znalcem pro anketu jmenován. Pracuje neúmorně již téměř dva měsíce i v noci – člověk churavý a podvýživou trpící. On, chudák oficiant, který ze svých 260 K. měsíčně (všechny drahotní požadavky v to počítaje) podporuje a živí stařičkou osmdesátiletou matku a stará se o dvě dítky své sestry, musel při začátku své práce vydati na barvy, papír a jiné potřeby kreslířské na 80 korun a zatajoval to před podepsaným, až jsem mu nabídl zálohu. Teprve v posledních dnech jsem se dozvěděl, že prodával své zamilované francouzské knihy a že jedl často teprve až druhý den – člověk trpící cukrovkou! Když se jeho matka dozvěděla, že se podnikají kroky, aby jejímu synovi bylo pomoženo, povzdechla si u hlubokosti srdce: „Snad se teď aspoň jednou najíme!“
 
Pan Kursa je člověk akademicky vzdělaný, který již vyučoval na středních školách, ale pro nervovou chorobu nemohl zkoušky vykonat. Co mu na zkouškách schází, dohonil soukromě pilnou, mravenčí prací v archivu. Jest člověk velikého nadání a bohatých vědomostí na speciálním poli, jemuž se věnoval. Mohl by se v archivu ministerstva vnitra uplatniti v mnohých směrech, které byly dosud zanedbávány. Archiv potřebuje seznam pečetí, jichž má na starých listinách spousty. Pro takový vědecký seznam jest pan Kursa jako stvořený. Archiv má dále bohatý materiál genealogický, který potřebuje přesnějšího, vědečtějšího uspořádání. I zde by byl pan Kursa úplně na místě. Je to pro jednoho člověka práce na dlouhá, dlouhá léta!
 
A on, ubožák, bůh ví, jak dlouho zde bude. Jestliže pan ministr pro něj něco učiní, nebude to jenom akt pouhého milosrdenství – také archivu samotnému bude zabezpečena velice zdatná síla. Kursa sám se mi přiznal, že s naším archivem tak srostl a tak si jej zamiloval, že by byl nevýslovně šťasten, kdyby v něm mohl dojít trvalé, zabezpečené existence. Lidé toho rázu a smýšlení jsou pro každý archiv vysoce cennou akvizicí.
 
Jestliže tedy smím učiniti návrh, navrhoval bych toto:
 
  1. Pan Jaroslav Kursa mohl by býti jmenovaám konceptním úředníkem Archivu ministerstva vnitra v VIII.hodnostní třídě s titulem archiváře a v dekretu mohlo by býti výslovně podotčeno, že se tak stalo „Za veliké služby, které svými odbornými vědomostmi prokázal při zkoumání a sestavování znaků a pečetí republiky Československé“.
 
  1. Mohla by býti povolena kromě toho panu Kursovi – poněvadž potřebuje vydatnější pomoci najednou – mimořádně odměna „za práci, kterou koná jako odborný znalec v anketě pro stanovení znaků republiky Československé“, a to ve výši – smím-li vůbec navrhnouti - asi 2000 – 3000 korun.
 
 
Přijměte, pane ministře, ujištění, že cokoli v tomto případu učiníte , učiníte pro člověka, který je toho nejen potřebný, nýbrž také v každém ohledu hoden.
 
V Praze dne 26.ledna 1919    
                                                                                  dr.Lad.Klicman
                                                                  správce Archivu ministerstva vnitra
 
Kursovým prvním přijatým heraldickým návrhem byl návrh malého státního znaku ČSR, který byl prozatímně stanoven vládním nařízením ze dne 19.května 1919 č.300 Sb. Tato znaková podoba byla přijata v originální formě bez dalších výtvarných změn, jak je patrno z obrazové přílohy tohoto vládního nařízení. Dále je třeba upozornit, že podkladem pro důvodovou zprávu k výše citovanému vládnímu nařízení se stalo historické dobrozdání ze 3.4.1919 na malý znak ČSR od J.B.Nováka, který doporučoval bílého lva na červeném poli a ideově jej vztahoval též na Slovensko. Se znakem Slovenska bylo počítáno až ve středním znaku, který měl být náhradou tzv.“znaku legionářského“. Tento malý znak nebyl ale na Slovensku přijat a až do vydání znakového zákona tam byl užíván tzv.legionářský znak (dekorativní uskupení čtyř štítů se znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska).
 
Za tehdejší situace rozjitřeného nacionalismu po vzniku republiky bylo pochopitelné, že slovenský národ chtěl být též reprezentován vlastním znakem i na provizorním státním znaku, zvláště, když jej s ním svazovala účast v zahraničním odboji. I v tomto aspektu je třeba si uvědomit necitlivou politiku českých buržoazních vládních činitelů vůči slovenskému národu, která pak měla v budoucnu negativní následky ve vztazích mezi oběma národy.
 
Bude užitečné se u problematiky slovenského znaku ještě zdržet a ocitovat několik vět z dopisu G.Friedricha ze 6.11.1918, kde ohledně slovenského znaku píše presidiu národního výboru: „Nutno upozorniti na obtíže, které působí bezpečné zajištění znaku Slovenska. Znak československými legionáři užívaný, totiž na červeném štítě stříbrný dvojitý kříž patriarchů, vztyčený na prostředním ze tří zelených pahrbků, jest totiž podle běžného určení znakem Nových Uher, od něhož se liší jen tím, že vynechává zlatou korunku u paty kříže ležící“. Poté G.Friedrich uvedl jako možné řešení přijetí znaku Slovenska, užívaného na „legionářském znaku“. Tohoto znaku Slovenska použil i Kursa ve většině svých nepřijatých heraldických návrhů, dokud nebyla pro trojvrší stanovena modrá barva, jako lépe vyhovující, v kombinaci s červeným polem a stříbrným křížem, tvořící tak slovenskou trikoloru, na rozdíl od zeleného trojvrší, které tvořilo trikoloru maďarskou. Tato poslední forma slovenského znaku s modrým trojvrším vycházela z tradic revolučního roku 1848 a ze znaku Matice slovenské.
Aby bylo možno docenit náročnost Kursovy heraldické práce, je třeba si uvědomit, že se při ní musel vyrovnávat nejen s rozdílnými odbornými názory, ale i s otázkou změn územní příslušnosti jednotlivých historických celků a v neposlední řadě i s různými politickými problémy rodící se republiky, tedy hledisky, která se po formální stránce mohla projevit právě ve státním znaku a jeho modifikacích. Pro ilustraci této nesnadné práce jsou v příloze uvedeny a popsány i nepřijaté návrhy třech forem státního znaku, které splnily svou nezastupitelnou úlohu. Je třeba připomenout, že v návrzích není počítáno se znakem Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajiny), která tehdy znak neměla a jenž byl vytvořen v březnu 1920 G.Friedrichem a J.Kursou.
 
Paralelně s úsilím o vytvoření státního znaku krystalizovaly za neméně složitých podmínek názory na podobu státní vlajky ČSR. Postupně převládla nad různými kombinacemi trikolory forma s použitím modrého klínu na červeném a bílém podkladě.
 
Zde nelze pominout skutečnost, že doposud byl mylně pokládán za tvůrce československé státní vlajky malíř a architekt Jaroslav Jareš (1886-1967), který sice došel k podobným výsledkům jako znaková komise, přestože nebyl jejím členem. Jeho iniciativu lze sice hodnotit kladně, ale je nutno si uvědomit, že k problematice přistupoval pouze z uměleckých hledisek a ne z odborných, jako Kursa v rámci znakové komise.
 
Kursa na červencovém zasedání znakové komise v r.1919 zdůvodnil oprávněnost použití modrého klínu na červenobílém podkladě, tehdy ještě pouze do jedné třetiny délky vlajky, jako jednu z nejstarších figur české heraldiky a jako vhodný symbol pro modré trojvrší slovenského znaku. Rovněž se mu podařilo najít historickou předlohu této podoby státní vlajky v erbu vladyků z Letné na Pelhřimovsku, čímž objevil kontinuitu tohoto symbolu až do středověku. Teprve na schůzi subkomitétu znakové komise den 23.ledna 1920 bylo stanoveno, aby modrý klín sahal do poloviny délky vlajky, a to „z estetických důvodů, je-li vrchol klínu geometricky koncentračním bodem, tedy se kryje s úhlopříčnami vlajky“. Barvy státní vlajky byly potom stanoveny ústavním zákonem č.121 z 29.února 1920.
 
Závěrem je možno
o Jaroslavu Kursovi říci,
že sehrál významnou úlohu mezi odborníky zúčastněnými ve znakové komisi. Svým kreslířským uměním a fundovanými heraldickými znalostmi podstatně přispěl ke zdařilému výsledku tohoto kolektivního úsilí. Jeho návrhy posloužily ke konkrétnímu zhodnocení řešené problematiky a ke stanovení, z tehdejších hledisek, optimálních forem státních znaků a vlaky ČSR, které byly v platnosti až do r.1960, kdy si nové společenské poměry vynutily změnu státního znaku ČSSR. Kursou navržená státní vlajka však beze změn přetrvala dodnes. Jeho autorství bylo zapomenuto a celá problematika byla zmiňována v odborné literatuře jen okrajově, jak bylo ukázáno výše.
 
Jaroslav Kursa zcela vlevo, vedle něj jeho matka a sestra Anna
Jaroslav Kursa zcela vlevo, vedle něj jeho matka a sestra Anna.
(Foto - Doprovodná dokumentace Muzea jižního Plzeňska v Blovicích, příspěvkové organizace)